Azbest v deskách Klingerit

klingerit_21181


Co je azbest?

Azbest (osinek) je přírodní minerál ze skupiny silikátů (křemen, slída, azbest), který se v přírodě vyskytuje v několika formách azbestových minerálů, resp. vláken (např. chrysotil, krokydolit, amosit, anthofylit, aktinolit a další.)

Proč jsou azbestová vlákna zdraví škodlivá?

Azbestová vlákna svým tvarem připomínají do sebe vložené trubičky, které jsou schopny se lámat a štěpit na stále menší a tenčí vlákna. Úlomky vláken se mohou dostat do vzduchu, a právě díky svým rozměrům mohou vniknout až do plicních sklípků. Pokud jsou vlákna delší než 5 μm a současně tenčí než 3 μm, mohou se „zapíchnout“ do plicního sklípku. Azbest jako materiál však není biorozpustný, tzn. že plicní kapalina není schopna jej rozpustit. Negativní účinky azbestu na zdraví tedy nespočívají v chemickém působení, ale v mechanickém dráždění citlivých tkání zejména dýchacích orgánů.

Proč měly „azbestové“ těsnicí desky vyšší teplotní odolnost?

Klíč k této otázce leží ve složení desek. Těsnicí desky se skládají z několika základních složek. Zde je obsah jednotlivých složek pro těsnicí desky s a bez azbestu:

Složení těsnicích desek
  Azbestové Bezazbestové
Vlákna 70 - 90% 5 – 50%
Pojiva 10 - 15% 10 – 30%
Plniva 5 - 15% 40 – 80%
Pomocné prostředky 1 - 5% 1 – 7%

Jako pojivo se používají především elastomery (SBR, NBR, HNBR), které mají sami o sobě teplotní odolnost do cca 100 - 120 °C. Dále se zvýšil podíl plniv na úkor vláken. Použití jiných typů vláken a vyšší obsah plniv a pojiv má za následek, že teplotní odolnost bez-azbestových těsnicích desek je ve srovnání s „azbestovými“ nižší.

Byly azbestové těsnicí desky lepší než současné?

Rozdílná je i struktura vláken. Azbestová vlákna tvoří jakousi houni, která i v případě vytvrdnutí materiálu desky držela samotné těsnění poměrně dobře pohromadě. Nestávalo se tedy tak často, že by těsnění vystřelilo či jinak selhalo. Struktura však měla tu nevýhodu, že samotným těsnění mohla difundovat těsněná látka, především plyny.

Dnes používaná vlákna jsou oproti tomu rovná, takže „sami sebe“ tolik nedrží. V těsnění se ovšem skládají vedle sebe a díky tomu se podíl netěsnosti vlivem difundace těsněním podstatně snížil. Nové těsnicí materiály tedy sice přinesly snížení teplotní odolnosti, avšak jsou schopny dosáhnout až o dva řády vyšších těsností než „azbestové“ materiály.

Dlouhodobým měřením azbestových těsnění se navíc prokázalo, že již při teplotách nad 200°C dochází k degradaci pryže, jako jedné ze základních složek IT-těsnění. Důsledkem toho je zvýšení netěsnosti až o několik řádů. IT-těsnění by tak nebyla vhodná pro postupné snižování emisí, protože po určité době provozu netěsnost neúměrně stoupá.

Čím byl Klingerit firmy Klinger tak vyjímečný?

Především se jedná o vynález firmy Klinger. Patent na těsnicí desku Klingerit získal pan Richard Klinger, její zakladatel, již v roce 1899. K výrobě těchto těsnicích desek používá výhradně azbestových vláken Chrysotil (bílý azbest). Tento typ vláken je z azbestových nejbezpečnější, těžil se především v Kanadě. Za vynikajícími vlastnostmi desek celé řady Klingerit stojí i jejich konstrukce 3xA (obrázek: řez materiálem Klingerit Universal):

1xA: Anti-Haft – povrch desek je ošetřen proti-přilnavou vrstvou. Odstranění starých těsnění je díky tomu mnohem jednodušší.

2xA: Anti-Korrosion – povrch současně působí protikorozně na příruby.

3xA: Asbest-freie – konstrukčně jsou tyto desky tvořeny ze tří vrstev, kdy obě krajní, povrchové, jsou bez azbestu. A to za cílem minimalizovat zdravotní dopady a rizika spojená s používáním azbestových vláken. Velmi dobře je toto vrstvení patrné na zvětšeném řezu.